Popis knihy

 Dva přátelé ze studentských let – Vojta a Tereza – se znovu setkávají – tentokrát na stránkách dopisů.. On – manželský poradce ona – redaktorka plzeňských novin, inteligentní žena, která nepostrádá dobře odměřenou dávku upřímnosti, humoru a potřebného nadhledu. Tímto možná neobvyklým, ale o to zajímavějším způsobem si navzájem pomáhají řešit životní a vztahové problémy.  UKÁZKA:  Terezo,  Mohl bych napsat milá Terezo, nebo drahá, dokonce i vážená a dříve milovaná, aleto všechno by zatemnilo explozi, která se udála v mém mozku, když jsem obdržel tvůj dopis. Dá se říct, že jsem byl tvým dopisem zastřelen, alespoň na pár dnů. A jak mě znáš, neodpustím si svá podobenství, že vlastně každý myslivec zastřelí jelena či srnu v okamžiku, kdy se chystají milovat. Taková nezbedná krutost a nemístná smrt.   Jeleni a srnci mě napadli právě ve spojitosti s tebou, protože my dva jsme přece byli zastřeleni v průběhu milování. Terezo, tvůj dopis je patrně z rozpaků, které u tebe chápu, psán sice korektně, ale není vřelý, jak by se slušelo. Píšeš o mně jako o městě, kde ses dobře najedla, a nic víc. Na srazu spolužáků jsem se ti vlastně vyhýbal, ovšem ne proto, že bych s tebou nemluvil, ale abych se příliš „neprojevil“. Mám malou chybu ve své povaze, třebaže jako psychiatr bych měl správněji říct v kostře své osobnosti. Vyslovuji kategorické soudy, a ty člověka nejednou kompromitují. Asi bych řekl: „Bylo to tenkrát ohavné a záludné. Navíc to jméno mého konkurenta: Věran!“ Tak bych se vyjádřil a dnes by mě mrzelo, že jsem otevřel ústa.   Čas zcela určitě hojí rány, a to bezprostředně v našem „mozku citů“, nebo jak se dnes říká emočním mozku. Nezlob se, ale jsem psychiatr snad už od narození a nedokážu vyklouznout z oboru. Chci říct, že čas hojí rány i tím, že měníme hledisko, stanovisko, nebo chceš-li, názor. Tenkrát, když ses vrátila z Jugoslávie s člověkem, který se jmenoval tak strašně urážlivě, jsem si pro sebe opakoval: „Zradila!“ Dnes vím, že takový je běh života a osud muže a ženy, že nezrazují, pouze vybírají.   Ženy jsou málo informované o hrdosti mužů. Jsme v tomto ohledu nekonečně směšnější než ženy. Znáš ony dobové obrázky namlouvání, kdy muž oslovuje dívku a dívka se odvrací a naznačuje odmítání, ačkoli muže chce. My muži, když si namlouváme, jsme daleko hůř potrefeni obavami, že budeme skutečně odmítnuti,a lomcuje s námi hrdost, co všechno by nastalo, kdyby k odmítnutí došlo. Ta ostuda před spolužáky, někdy i příbuznými, nebo dokonce rodiči! A ostuda před sebou samým.   Terezo, radím ti, sleduj chování mužů, a vidíš-li, že se muž k tobě projevuje nadupán láskou, zásadně ještě trochu té lásky navíc připočítej, protože jemu hrdost brání, aby se projevil naplno.   (…)   Milá Terezo, já už neumím ženská jména zdrobňovat, a tak se nezlob, že vynechávám Rézinku. Tereza zní sebevědomě a kvalitně. Ozvi se brzy, začíná mě zajímat řešit manželství korespondenčně.   Vojtěch