Popis knihy

Samospráva na krajské úrovni není novodobou záležitostí, po roce 1989 se však nadlouho dostala na okraj pozornosti jak politické reprezentace, tak veřejnosti. Změny na domácí politické scéně a přístupový proces k EU přiměly klíčové politické aktéry k tomu, aby koncem milénia dotáhli do konce zřízení vyšších územně správných celků. Stávající odborná literatura se doposud soustředila především na otázku krajských voleb, sestavování krajských řídicích orgánů a hodnocení výkonu krajů. V centru pozornosti této publikace stojí krajští politici, jejich názory a postoje. Kniha přináší řadu srovnání: 1. srovnání v čase, tj. vývoje územní správy v historickém pohledu a zvláště pak proměnu profilu a politických drah krajských politiků od roku 2000 po současnost; 2. srovnání pohledů politiků a občanů; 3. kvalitativní obsahovou analýzu volebních programů z roku 2012; 4. srovnání názorů českých krajských zastupitelů se zastupiteli provincií, departmentů a podobných úrovní vládnutí v různých evropských zemích. V institucionální rovině představovalo ustavení krajů diskontinuitu v délce jedné dekády od zrušení krajských národních výborů. V rovině personální převážila kontinuita. Od prvních krajských voleb bylo zřejmé, že důležitou roli v orgánech krajů budou hrát zkušení politici. Největší vliv na to, kdo konkrétně obsadí pozice v krajských zastupitelstvech, radách atd., mají regionální představitelé politických stran sestavující kandidátní listiny. Častěji příležitost dostávají ti, kteří již v krajích působí, a také lidé, kteří se politice „na plný úvazek“ věnují na jiné úrovni, ať už parlamentní či komunální. I když se dostává i na nováčky, orgány krajů především rozšířily pole možnosti politických drah zkušených politiků, které nezřídka propojují různé úrovně vládnutí. Občané si na „shora“ ustavené kraje postupně zvykají. Nemalá část veřejnosti si stále neví rady s otázkou, zda vytvoření krajů bylo úspěchem nebo spíše prohrou. Dávají to znát mj. i nízkou účastí u voleb, jejichž kampaně jsou často zaměřené na témata, o nichž orgány krajů nerozhodují. Otázka smyslu krajského zřízení dotírá také na politické strany, které doposud hrály v krajích prim. Při zřízení krajů nastavené kompetenční a finanční podmínky podvazují legitimitu a výkon krajů. Krajské zřízení naopak posílilo sebevědomí regionálních představitelů politických stran, kteří se nezřídka emancipují od stranických center. Bylo zřízení krajů největší chybou po roce 1989, jak tvrdí teplický primátor Kubera (ODS)? Pokud nebylo zřízení krajů chybou, proč vznikly až v roce 2000? Přijali občané kraje za své nebo si s nimi nadále neví rady? Převažuje v orgánech krajů „nová krev“ nebo političtí matadoři? Může být starosta krajským radním? Jak změnil vedení krajů úspěch levicových politických stran? Co o sobě nechtějí prozrazovat krajští zastupitelé za KSČM? V čem se lišily volební programy ČSSD a KSČM a proč nebránily spolupráci ve vedení krajů? Proč politici podle svého mínění nemají zasahovat do práce úředníků? Shodnou se politici s občany na hodnocení míry korupce?