Popis knihy

Rozkladem rozleptaná společnost dneška se sesouvá. K degradaci. K marasmu. K úpadku. Jak černí hadi se navrací nálady fin de siècle. Znovu zažíváme onen valčík hédonické zhýralosti a nechutného barbarství. Znovu se bojíme, že nevyjde slunce a místo toho nás zpraží déšť pekelného ohně. Není tedy překvapením, že i v dnešní době se objevují poslové zmaru a zatracení ve formě novodekadentních poetů. Tito apokalyptičtí kameloti pějí o nihilismu, marnosti a prázdnotě. Bouří se proti zbytku společnosti nastavujíce jí ve svých upadlých verších zrcadlo. A není to věru pěkný pohled. A jaké jiné by měly být fikční světy těchto nepožehnaných apoštolů než plné mokvajících zdechlin, sadistické perverze a rozlámaných monstrancí? Vždyť kulisy vezdejšího světa nejsou nic než rozvalinami Sodomy. Novoúpadkáři pochopitelně těží své aluze z údobí konce 19. stol., kdy civilizace klečela nad bezedností vránočerné propasti. Někdo by mohl namítnout, že dekadence je dávno mrtvý směr, který v moderním básnictví již nemá místo. To je však velká mýlka, neboť otvor ve hrudi současné poesie nelze přehradit jiným poklopem než právě dekadencí! Všechny kdysi nezbytné estetické znaky (rým, rytmus a forma) byly amputovány postmodernou a zůstalo jen torso, čekající na návrat těchto svých údů. A právě současný hřbitov všech ideálů, kdy Nietzche vítězí nad Bohem, je tou nejúrodnější půdou, z níž po vzoru sklenobýlu opět raší temná poupata (neo)dekadence! Dekadence je jedním z nejpřirozenějších existenčních principů. Ve fénixovských cyklech zániku a opětovného zrození nás vede k přehodnocení současných heretických hodnot. Ve své nelítostné výhni separuje manu pravdy od strusky falešných model harpagonského mamonu a měšťáckého pokrytectví. Současně neudržitelný stav civilizace otevřel stavidla tomuto fenoménu. Vyslyšte tedy toto infernální evangelium a nechte zaznít zpěvy těch, kteří byli povoláni samotným Osiridem, aby spojili agonii svých duší v jedno, neboť je posláním básníků čeřit vlny apatického ticha… K. P.(editor)