Popis knihy

Knížka s názvem Nazdar orlové je volným pokračovánín úspěšné knihy Droga zvaná letadla. Opět přivádí čtenáře do prostředí kolem letadel, zejména k leteckým společnostem Slovair, Československé aerolinie, British Airways a dalších... Jan Čech řadu let pracoval jako letecký mechanik. Právě odtud dobře zná zázemí leteckých hangárů, dílen i letištní plochy, kde se připravují letadla na start. Je vnímavým pozorovatelem tohoto prostředí i lidí, kteří se zde pohybují. Příběhy, které psal sám život, jsou v jeho vyprávění poutavé, humorné i směšné a někdy skutečně až neuvěřitelné. Tento díl se jmenuje Nazdar orlové!. Proč? Vysvětlím. Když jsem byl na začátku devadesátých let na praxi na letišti v Mnichově, dělal mi tam šéfa Bill Morley, člověk, který před tím pracoval se mnou v Praze. Je to skvělý borec, kterému jsem věnoval v tomto díle také jedno vyprávění. Jednou jsme měli mezi letadly asi čtyři hodiny volna. Bill se mě zeptal, jestli bych se nechtěl podívat do muzea v Ober Schleissheimu, což je letecké muzeum, které vzniklo v osmdesátých létech minulého století z bývalé letecké základny US Air Force, kde byl za války nějaký německý výzkumný ústav. Muzeum je součástí, nebo lépe řečeno, pobočkou Technického muzea v Mnichově. Ředitele muzea tam dělal bývalý ředitel Deutsche BA, Billův kamarád a velký letecký odborník. Už cesta do muzea, které leží poblíž bývalého koncentračního tábora Dachau, byla zajímavá. Bill se tak zabral do vyprávění, že přehlédl, že je na křižovatce červená a chudák německá paní brzdila i očima. Proč ta bába troubí? Bille, na tý křižovatce byla červená, ona měla přednost! Červená, to je jenom jinej odstín zelený! Když jsem si vzpomněl, že tenhle chlapík létal s Victorem a s Vulcanem a vozil atomovku, zamrazilo mě! Když jsme přijeli do muzea, ve vstupní hale stály proti sobě C-47 a CASA 2111, neboli Heinkel 111 vyrobený ve Španělsku a vybavený motory Rolls Royce Merlin. Byl to jeden stroj z filmu Battle of Britain. Heinkel/CASA stál před ohromnou fotkou Heinkelů nad hořícím Londýnem. Je to známá noční fotka - siluety bombardérů nad hořícím městem. Nemyslím, že by to byla zrovna šťastná volba dekorace v německém muzeu. Před tou fotkou byla lavička a tam seděla trojice staříků a koukala na nás. Podívej se jak čumí, vzpomínají na Adlertag. Staříci podle reakce nejspíš uměli anglicky, ale neřekli nic. Bill byl rozjetý a ze zkušenosti vím, že spíš dokážu zastavit holýma rukama jedoucí lokomotivu než jeho: Vzpomínáte na to jak jste nám to tam zapálili, co? Mě musela máma kojit v krytu, proto jsem takovej neduživej! Staříci se naštvaně zvedli a odešli. Odešli si stěžovat řediteli muzea, že je tam nějaký Angličan napadá. Za chvíli už nám šel v ústrety: Bille, co tady zase vyvádíš? Že si nedáš pokoj! A to ti nevadí tady ta fotka, jak nám zapálili Londýn? Tím se vytahují? Pak jim zmehlo, co? Pak už to taková sláva nebyla! Ředitel poznal marnost svého počínání, a tak smířlivým tónem nabídl Billovi prohlídku vnitřku Heinkela. Co to je za blbé letadlo, vždyť má šišatý předek a ani motory neumí udělat, podívej, jak z nich teče olej! Bille, to jsou Rolls Royce Merliny, bacha! Bill hned otočil: No jedině snad ty motory za něco stojí! Bombarďák jsme si nakonec prohlédli a vůbec, muzeum je velmi zajímavé. Nakonec jsme si na usmířenou dali gábl v muzejní restauraci. A co čert nechtěl, ti dědkové seděli u vedlejšího stolu. Měl by ses jim omluvit, prosím. A za co? Ale dobře, jsem Angličan a gentleman a mám smysl pro fair play, tak jo, dávejte bacha řekl a přistoupil k jejich stolu, srazil paty a uklonil se: Nazdar orlové! Nedáte si s námi pivo? Staříci vytřeštili oči, ale kupodivu to jako omluvu vzali. Sedli si k nám ke stolu a za chvíli se rozvinula velmi zajímavá debata o letadlech a létání. Byli to opravdu váleční piloti a část války strávili v zajateckém táboře v Kanadě. Byli nad věcí a milovali letadla. Byli to skuteční orlové! A já od té doby, když vlezu do kokpitu ať letadla ČSA nebo cizí společnosti a vidím tam takové, vždy slušně pozdravím: Nazdar orlové!