Popis knihy

Zenová praxe se tradičně spojuje s nehybností, ba dokonces usazeností. Ale její nejhlubší kořeny leží v maximalizacischopností přežít, které dosáhli jezdci, lovící a bojující s lukya šípy. Některé z nejvíce paradoxních lekcí zenu se odvozují odschopnosti zvládnout pohyb. Když se mluví o lucích, šípech a koních, my Američané tradičněmyslíme na Lakoty a Apače. Bližší pohled na luky americkýchIndiánů však rychle odhalí jejich omezení, a je z něj zřejmé, žemálokdy byli schopni vystřelit šípy ze sedla na větší vzdálenost.Abych znovu objevil mistrovské ovládnutí pohybu, musel jsem seobrátit k tradicím Dálného Východu a k rozvíjení intuitivníchschopností pomocí pěstování ki. Ki je japonské slovo pro to, co Číňané nazývají čchi, Indovéprána, Apači dijin, Pygmejové mana. V této knize užívám slovo kive významu vnitřní síla. Tato síla se projevuje jako pociťovánísměru nebo formy, zmrazené v jediném okamžiku. Mistr ki nám říká,že v určitých stavech vidí mysl oblouk této síly v zábleskuintuice. Tento způsob poznávání, jak říká mistr, závisí na jemnéadaptaci, která vzniká neustálým opakováním formy, a na vědomí,které nám říká spíš kdy, než jak něco dělat. Jinými slovy, intuitivní schopnost, i když je vrozená, musí býtpěstována a organizována, pokud má být na ni spolehnutí.Koncentrované postavení - postoj a držení těla s ovládáním dechujsou dva vozy trénované intuice. Čím víc jsou oba (ze širšíhohlediska neoddělitelné) ovládnuty, tím víc ki je k dispozici. Na Západě je zřídkakdy spojována tělesná činnost a niternáživotní síla, ale na Východě jsou neoddělitelné. Spojenífyzických schopností s duchovní aktivitou je jako kombinacepůvabu v činnosti. To, že prostředky, forma, mohou být považoványza důležitější než výsledek, je většině lidí ze Západu nejencizí, ale v našich systémech to ani nedává smysl. Protože to, conení jasně pochopitelné nás často zlobí, vzdáváme se možnostiučit se novým souřadnicím našeho vnitřního já. Abych obešel tentoodpor, vyhnu se jakémukoliv kázání a soustředím se na praxi,odvozenou z činnosti v souladu s ki. Když vidím svého učitelestřílet z luku, vidím daleko spíš jeho postavení, jeho drženítěla, jeho dýchání a jeho způsob zklidnění, než osm tradičníchkroků střelby z japonského luku. Zjistil jsem, že kráčí sestejným soustředěním, s jakým střílí ze svého luku nebo jezdí nasvém koni. Jak říká Eugen Herrigel ve své knize Zen a uměnílukostřelby1, Japonci změnili dávnou praxi lukostřelby v praxipro život. Mistrův šíp proniká hlouběji, než žákův, a jeho učenímění osobnost lukostřelce zároveň se samou představou o tom, coje vlastně terč. Terč už není vnější předmět, terč jelukostřelec. V minulých staletích byl nejúplnější výcvik vyhražen japonskéšlechtě, která se učila střílet šípy ze sedla.2 Současné zaměřenína rychlost i na cíl si vyžadovalo dokonalé učení, jež lzepřeložit jako cesta intuice nebo cesta sebeovládání. Učeníbylo v rukou nemnoha jednotlivců. Poslední z těch, kteří jejzískali tradičním způsobem mají dnes kolem osmdesáti,a i nejvyspělejší žák, žijící dnes na Západě, je vydán na pospasosamělosti. Je pozoruhodné, že toto učení je mnohem více potřebnév tomto století rychlosti a pohybu, než před staletími, kdysloužilo jako prostředek sebeobrany. Je dokonalým protijedemproti spěchu a stresu naší doby. Nejtěžším na jeho přesazeníz Japonska do dnešní Ameriky je to, že rozvíjení ki patří dodoby, kdy se cenila nesobeckost, ale musí být přeneseno do doby,zasvěcené kultu osobnosti. V praxi zenové lukostřelby jde tětiva kupředu, šíp vystřeluje,a stejně jako mistr s uvolněním napětí vydávám výkřik.V angličtině není výraz pro výkřik, který prožívám, a dosahujícíjá je ještě podivnější. V japonštině zní tento výkřik kiai.Popisuje výdech, způsobený stažením břišních svalů. Dech jevyrážen přes hlasivky v hlasitém výkřiku, který uvolňuje vzduchv téměř magickém souzvuku s tětivou a šípem. Dech sleduje šípa šíp sleduje dech, tak, jak se lukostřelec sjednocuje s Mořemprvopočátku, univerzálním tokem hmoty a energie. Podle mézkušenosti souzvuk s ki v pohybu vyjadřuje rozdíl mezi duchovnímvědomím a sebepotvrzením. Šíp, vystřelený v souladu s ki, jenazýván silný šíp. Existuje kvalitativní rozdíl mezi vystřelenímšípu za přítomnosti a za nepřítomnosti harmonie, což nemá nicspolečného se správným nebo nesprávným, dobrým nebo špatným,přesným nebo nepřesným. Rozdíl je patrný v lučištníkově chování;je to jistý půvab, jehož se nedosahuje kvůli půvabnosti. Můj příběh je popisem této disciplíny, která chyběla v mémživotě, protože na Západě nebyla dostupná. Nesledoval jsem žádnýspecifický výcvik, ani jsem neměl v úmyslu stát se studentem.Navštívil jsem centrum zenové lukostřelby na jihozápadě USA,abych viděl, co se mohu ještě naučit o ki od těch, kteřístudovali tradičním způsobem. Přes mnoho traumat škola, které sevyučovalo v centru přežila westernizaci Japonska. Tradiční,dědičný mistr této školy lukostřelby na koni přežil 2.světovouválku. On i jeho hlavní žák žijí část roku ve Skalistých horách.Já jsem byl seznámen s mladším žákem, o němž bylo známo, že jevíce eklektický a méně tradiční ve svém učení, než jeho mistr. Mé učení bylo neformální, byl to výcvik v převzetí odpovědnostiza sebe cestou zvyšování mé intuice a uchopení oblouku kiv přítomném okamžiku. Zjistil jsem, že toto uchopení zasáhlokromě lukostřelby mnoho oblastí mého života. Od počátku mi můjvztah k učiteli pomohl získat ochotu k delšímu pobytu v tétoškole zenové praxe. Byl jsem překvapen, jak dalekou proměnuvyvolala výuka dýchání, držení těla a cesty intuice. Na Západě máme tendenci považovat intuici za něco, co existujev hlavě, za výlučně mentální záležitost, zatímco na Východě můžebýt intuitivní schopnost tělesným atributem, sídlícím předevšímv břiše. Největší posun v mém nahlížení způsobilo uvědomění, žebylo možné cvičit tělesnou intuici, a tím změnit a zlepšit moumentální schopnost intuice; to znamená, vidět složité situaceprostě. Naučil jsem se, že člověk může být lépe adaptován vevnější realitě, když se naučí lépe ovládat realitu vnitřní. Užnevěřím, že intuitivní schopnost sídlí v hlavě. Vím, že je tovlastnost dobře trénovaného těla a mysli, a že učení novýmzpůsobům dýchání a držení těla zlepšuje schopnost porozuměta jednat v každé situaci. Aby zdůraznil naše názory na tělo, mysl a intuici, přináší zenovýmistr problém střílení šípů z koně zároveň s tisíci lety tradice.Ti, kdo chtějí změnit své chování uprostřed svého života a zvýšitpřesnost své intuice, ocení poznatky minulosti.