Zapisovatelé otcovský lásky CZ
1x
Zapisovatelé otcovský lásky CZ Book: Zapisovatelé otcovský lásky CZ
4 stars - 1
Cena: 3,00 €
   Kniha autora, který se stáva pojmem ve světe literatury i filmu.Ukázka z knihy: Nejdřív ze všeho vám musim drobátko osvětlit tu svou takzvanou úchylku, protože nejhorší je, když si lidi nás úchyláky mýtizujou. Ségra by vám o tom mohla vyprávět. Dělá moderátorku v slavný Třináctý komnatě a každej pátek večír zpovídá před zrakem půlky národa nějakýho amputačního fetišistu, kterej zblbnul dva doktory natolik, že mu uřízli vcelku zdravou nohu, nebo magora, kterej praktikuje orální sex se svým čtrnáctiletým dobrmanem. Nebo minulej pátek měli v tý jejich budce ženskou, kterou vzrušujou jen papírový kapesníky, ale jenom mentolový. Věřili byste tomu? Já teda ne, ale každej máme holt svý, že jo? Kupříkladu já, abych to teda konečně vybalil mám zase takovou zapisovací obsesi. Celý dny si prostě furt něco zapisuju. Věci i lidi - jak se chovaj, co říkaj a tak. Nejradši ale zapisuju různý situace, protože v situacích je v podstatě úplně všechno, ale to krapet odbočuju. Jsem zkrátka nutkavej zapisovatel. Nejspíš vám to připadá vcelku nevinný, ale bohužel jsou tu dvě nepříjemný okolnosti, který celou srandu trochu problematizujou: za prvý už od ranýho dětství píšu denně skoro nonstop, od rána do večera, a to je už vážně trochu ujetý, a navíc píšu většinou pod stolem, což, jak jistě uznáte, není taky zrovna dvakrát košer. Tuhle zálibu v zalejzání pod stůl jsem mimochodem podědil po našem fotříkovi, ale to předbíhám. Zkrátka a dobře celý dny vysedávám s notebookem pod stolem a píšu a píšu. A to není normální. Normální lidi seděj u stolu. Normální lidi nepíšou. Normální lidé nepíší, opakuje mi dodnes často matka. Normální lidé spolu komunikují. Mluví. Telefonují. Jak vidíte, tak moje matka mluví spisovně i doma, protože je učitelka českýho jazyka. Když slyší mluvit mě, tak jí z toho vždycky může jebnout, ale i tak by byla pochopitelně radši, kdybych jaksi víc komunikoval a míň psal. Ještě pořád to chuděra nevzdala. Dodneška, když k ní s fotříkem přijdem na oběd nebo jen tak na návštěvu, si ke mně vždycky na chvíli vleze pod stůl a snaží se mě od mýho psaní odvrátit. Potom hluboce vzdychne a zase vyleze. Už se z toho stal víceméně takovej formální rituál. Řek bych, že to dělá už jenom kvůli svýmu svědomí, aby si mohla říct, že pro mě udělala maximum. To je stejný, jako když má někdo doma třeba ochrnutý dítě, ležáka, kterej nechodí a nikdy chodit nebude, ale stejně s nim čas od času vlažně zacvičí, čistě aby se neřeklo. Nemyslim to zle, jenom nevěřim, že ji to pořád tak žere. Jasně že to není nic příjemnýho, když se vám narodí dítě s postižením, jako mám já, ale na druhou stranu nedělám snad zas nic tak nechutnýho. Žeru snad vlastní lejna? Vždyť propánakrále jenom píšu! Pod stolem, no dobře, ale to snad nikoho až tak neobtěžuje, ne? Není to rozhodně nic, na co by se nedalo koukat. Jak matce tenkrát říkal doktor: psaní není nijak neestetická deviace. Nejvíc ji asi vytáčelo, když jsem za ní ještě jako dítě pořád lez a zapisoval si všecko, co zrovna dělala: jak luxovala, jak vařila nebo jak si stříhala nehty u nohou. I jak spala. Jednou v noci se vzbudila a přistihla mě, jak sedím se sešitem v nohách její postele (to mi bylo asi šest). Ječela jako šílená. Zapisoval jsem si zkrátka všechno: její věty, vůně, pachy, nálady, pleťový masky i použitý tampóny. Všechno, na co si vzpomenete. Jak vidíte, mělo to moje zapisování už od začátku nutkavou povahu, a jak říkal doktor, jak to má nutkavou povahu, tak je to úchylka. Nevěřícně si prohlížel všechny ty popsaný sešity. Já jsem seděl pod stolem a zapisoval jsem si do jinýho sešitu, jak si ty sešity prohlíží. Bylo mi pět a něco. Shejbnul se ke mně: Dovolíš? Dopsal jsem větu a neochotně jsem mu sešit půjčil. Pan doktor si prohlíží moje sešity. Má ošklivý zuby, stálo tam. Doktor předal sešit mlčky matce. Snažil se neusmívat. Matka byla v šoku: Než jsem se naučil psát, byl jsem přece naprosto, ale naprosto normální dítě! A teď tohle! Co se stalo? Ona přece nic nezanedbala! Naopak se vždycky snažila, abych měl dostatek intelektuálních podnětů. Může jí to někdo vysvětlit? Proběhl porod v pořádku? Měl jsem dost kyslíku? Tvářila se, jako když chce žalovat celý zdravotnictví. Fotřík to vzal naštěstí věcnějc a koupil mi smejvatelný fixky a tabulku a před pár rokama dokonce i tenhle notebook. Takže děkan, fotříku!
  1. Životopisy

Zapisovatelé otcovský lásky CZ

Michal Viewegh

  • Jazyk: český
  • Žáner: Životopisy
  • Počet strán: 204
  • Rok vydania: 2003

Zapisovatelé otcovský lásky CZ

Michal Viewegh

  • Jazyk: český
  • Žáner: Životopisy
  • Počet strán: 204
  • Rok vydania: 2003

Na túto knižku aktuálne nikto nečaká, máš záujem ty?

Aktuálne túto knihu ponúka 1 čitateľ

katka (Ivanka pri Dunaji) Stav: Prečítaná knižka 3,00 € Pridať do košíka

Pozrieť cenu novej knihy na martinus.sk | bux.sk | pantarhei.sk

Chcem tiež predať túto knihu.

Chcem si kúpiť, pošlite mi notifikáciu o novej ponuke.

Doplnkové info:

  • Vydavateľstvo: Petrov
  • ISBN: 8072271539
  • Väzba: pevná

Popis knihy:

   Kniha autora, který se stáva pojmem ve světe literatury i filmu.Ukázka z knihy: Nejdřív ze všeho vám musim drobátko osvětlit tu svou takzvanou úchylku, protože nejhorší je, když si lidi nás úchyláky mýtizujou. Ségra by vám o tom mohla vyprávět. Dělá moderátorku v slavný Třináctý komnatě a každej pátek večír zpovídá před zrakem půlky národa nějakýho amputačního fetišistu, kterej zblbnul dva doktory natolik, že mu uřízli vcelku zdravou nohu, nebo magora, kterej praktikuje orální sex se svým čtrnáctiletým dobrmanem. Nebo minulej pátek měli v tý jejich budce ženskou, kterou vzrušujou jen papírový kapesníky, ale jenom mentolový. Věřili byste tomu? Já teda ne, ale každej máme holt svý, že jo? Kupříkladu já, abych to teda konečně vybalil mám zase takovou zapisovací obsesi. Celý dny si prostě furt něco zapisuju. Věci i lidi - jak se chovaj, co říkaj a tak. Nejradši ale zapisuju různý situace, protože v situacích je v podstatě úplně všechno, ale to krapet odbočuju. Jsem zkrátka nutkavej zapisovatel. Nejspíš vám to připadá vcelku nevinný, ale bohužel jsou tu dvě nepříjemný okolnosti, který celou srandu trochu problematizujou: za prvý už od ranýho dětství píšu denně skoro nonstop, od rána do večera, a to je už vážně trochu ujetý, a navíc píšu většinou pod stolem, což, jak jistě uznáte, není taky zrovna dvakrát košer. Tuhle zálibu v zalejzání pod stůl jsem mimochodem podědil po našem fotříkovi, ale to předbíhám. Zkrátka a dobře celý dny vysedávám s notebookem pod stolem a píšu a píšu. A to není normální. Normální lidi seděj u stolu. Normální lidi nepíšou. Normální lidé nepíší, opakuje mi dodnes často matka. Normální lidé spolu komunikují. Mluví. Telefonují. Jak vidíte, tak moje matka mluví spisovně i doma, protože je učitelka českýho jazyka. Když slyší mluvit mě, tak jí z toho vždycky může jebnout, ale i tak by byla pochopitelně radši, kdybych jaksi víc komunikoval a míň psal. Ještě pořád to chuděra nevzdala. Dodneška, když k ní s fotříkem přijdem na oběd nebo jen tak na návštěvu, si ke mně vždycky na chvíli vleze pod stůl a snaží se mě od mýho psaní odvrátit. Potom hluboce vzdychne a zase vyleze. Už se z toho stal víceméně takovej formální rituál. Řek bych, že to dělá už jenom kvůli svýmu svědomí, aby si mohla říct, že pro mě udělala maximum. To je stejný, jako když má někdo doma třeba ochrnutý dítě, ležáka, kterej nechodí a nikdy chodit nebude, ale stejně s nim čas od času vlažně zacvičí, čistě aby se neřeklo. Nemyslim to zle, jenom nevěřim, že ji to pořád tak žere. Jasně že to není nic příjemnýho, když se vám narodí dítě s postižením, jako mám já, ale na druhou stranu nedělám snad zas nic tak nechutnýho. Žeru snad vlastní lejna? Vždyť propánakrále jenom píšu! Pod stolem, no dobře, ale to snad nikoho až tak neobtěžuje, ne? Není to rozhodně nic, na co by se nedalo koukat. Jak matce tenkrát říkal doktor: psaní není nijak neestetická deviace. Nejvíc ji asi vytáčelo, když jsem za ní ještě jako dítě pořád lez a zapisoval si všecko, co zrovna dělala: jak luxovala, jak vařila nebo jak si stříhala nehty u nohou. I jak spala. Jednou v noci se vzbudila a přistihla mě, jak sedím se sešitem v nohách její postele (to mi bylo asi šest). Ječela jako šílená. Zapisoval jsem si zkrátka všechno: její věty, vůně, pachy, nálady, pleťový masky i použitý tampóny. Všechno, na co si vzpomenete. Jak vidíte, mělo to moje zapisování už od začátku nutkavou povahu, a jak říkal doktor, jak to má nutkavou povahu, tak je to úchylka. Nevěřícně si prohlížel všechny ty popsaný sešity. Já jsem seděl pod stolem a zapisoval jsem si do jinýho sešitu, jak si ty sešity prohlíží. Bylo mi pět a něco. Shejbnul se ke mně: Dovolíš? Dopsal jsem větu a neochotně jsem mu sešit půjčil. Pan doktor si prohlíží moje sešity. Má ošklivý zuby, stálo tam. Doktor předal sešit mlčky matce. Snažil se neusmívat. Matka byla v šoku: Než jsem se naučil psát, byl jsem přece naprosto, ale naprosto normální dítě! A teď tohle! Co se stalo? Ona přece nic nezanedbala! Naopak se vždycky snažila, abych měl dostatek intelektuálních podnětů. Může jí to někdo vysvětlit? Proběhl porod v pořádku? Měl jsem dost kyslíku? Tvářila se, jako když chce žalovat celý zdravotnictví. Fotřík to vzal naštěstí věcnějc a koupil mi smejvatelný fixky a tabulku a před pár rokama dokonce i tenhle notebook. Takže děkan, fotříku!

Našli ste chybu?