Popis knihy

Když Venetia Aldridgeová obhajuje mladého Garryho Ashe, obviněného z vraždy své tety, považuje to za rutinní záležitost. Netuší, že tím uvede do pohybu lavinu událostí, která jí samotné přinese smrt. O čtyři týdny později je ve své kanceláři zavražděna. Adamu Dalglieshovi, který případ vyšetřuje, se nabízí řada podezřelých, ale kdo z nich je vrah? Milenec? Bývalý manžel? Nespokojený klient? Nebo některý z kolegů? Všichni mají motiv a chybí jim prokazatelné alibi. Odhalí Dalgliesh vraha dříve, než znovu udeří? UKÁZKA: Vrahové své oběti obvykle neinformují o chystaném činu. Tato smrt, ať je poslední vteřina zděšeného uvědomění jakkoli strašlivá, přichází milosrdně neobtížena děsem očekávání. Když ve středu 11. září Venetia Aldridgeová povstala, aby zahájila křížový výslech hlavního svědka obžaloby případu Koruna versus Ashe, zbývaly jí čtyři týdny, čtyři hodiny a padesát minut života. Mnozí z těch, kdo ji obdivovali, a těch pár, co ji měli rádi, ve snaze zareagovat na její smrt osobněji než těmi obnošenými adjektivy hrůzy a pobouření, rozpačitě pronesli, že by Venetii jistě potěšilo, že se její poslední případ vraždy soudil právě v Bailey, dějišti jejích největších triumfů, u jejího oblíbeného soudu.   A ta banalita byla pravdivá. Soud číslo jedna na ni zapůsobil svým kouzlem už tenkrát, když do něj vstoupila jako mladá koncipientka. Vždycky se snažila ukáznit tu část své duše, kterou podezírala, že by se nechala svést tradicí nebo historií, ale tento elegantní, dřevem obložený sál ji vždycky naplnil estetickým uspokojením a duševním povznesením, které bylo jednou z nejintenzivnějších radostí jejího profesionálního života. V proporcích a rozměrech vládla uměřenost, patřičnou důstojností se vyznačoval složitě vyřezávaný erb nad pódiem, blýskavý Meč spravedlnosti ze sedmnáctého století, zavěšený pod ním, zajímavý kontrast mezi svědeckou lavicí s baldachýnem jako miniaturní kazatelnou a širokou lavicí, na níž seděl obžalovaný přímo v úrovni soudcových očí. (...   Nečekala, že se bude případ soudit v nejslavnější síni Old Bailey, nebo že ho bude soudit soudce vrchního soudu, ale předchozí soud byl odvolán a soudní zasedání a přidělení soudu bylo přeorganizováno. Už tady i prohrála, ale vzpomínky na porážky nebyly trpké. ‘Castěji vyhrávala. Dnes jako vždycky omezila svůj pohled na soudce, na porotu, na svědky. Zřídkakdy se radila se svým asistentem, ani nemluvila s dalším Ashovým právníkem, který seděl před ní, málokdy nechala soud čekat třeba jen kvůli tomu, že hledala v papírech nějaký dokument. Žádný obhájce nechodil k soudu lépe připraven. A zřídkakdy se dívala na svého klienta, a pokud ano, neotáčela hlavu směrem k lavici obžalovaných. Ale jeho tichá přítomnost ovládala její smysl, tak jako ovládala celý soud. Garry Ashe, stár jedenadvacet let a tři měsíce, obžalovaný z vraždy své tety, paní Rity O´Keefové, které prořízl hrdlo. Jeen jediný čistý řez, jenž proťal tepny. A pak četné bodné rány, znovu a znovu zběsile zasazované do polonahého těla. Často, zvlášť u velmi brutálních vražd, působil obžalovaný až dojemně nepatřičně ve své obyčejnosti, jeho vzhled vyvolával dojem žabařské neschopnosti v kontrastu k prudké rozhodnosti jeho činu. Na tomto obžalovaném však nebylo nic obyčejného. Venetii připadalo, že si pamatuje každý detail jeho tváře, aniž musí otočit hlavu. Byl tmavý, podmračené oči zíraly zpod rovného černého obočí, no měl ostrý a úzký, ústa široká, ale s tenkými rty, rozhodná. Krk byl dlouhý a velmi tenký, čímž hlavě dodával hieratického vzhledu dravého ptáka. Nedělal nervózní pohyby, vlastně se málokdy pohnul, seděl velmi zpříma uprostřed lavice obžalovaných mezi strážemi. Zřídkakdy se podíval na porotu na lavicích vlevo. Jen jednou, během zahajovací řeči žalobce, viděla, jak vzhlédl nahoru ke galerii pro veřejnost, jeho pohled přejel řady diváků s lehce podmračenou nechutí, jakoby s politováním odsuzoval kvalitu diváků, které přilákal. Pak opět stočil oči zpět a nechal je spočinout na soudci. Ale v jeho nehybnosti nebylo nic napjatě úzkostného. Dělal dojem člověka, jenž je zvyklý nechat se vidět na veřejnosti, mladého princátka v doprovodu dvořanů na veřejné veselici, kterou musí nějak přežít, ale moc ho nebaví. To spíš porota, různorodá směsice mužů a žen, kteří ho měli soudit, připadala Venetii jako náhodně sehnaná tlupa lotrů, čekajících tady na rozsudek. Čtyři z nich, v rozhalených košilích a svetrech, vypadali, jako by se chystali mýt auto. Naproti tomu obžalovaný byl pečlivě oblečen v tmavomodrém proužkovaném obleku s košilí tak oslnivě bílou, že vypadala jako reklama na prací prášek. Oblek měl pečlivě nažehlený, ale mizerně ušitý, příliš vycpaná ramena dodávala statnému mladému tělu jakousi klátivou štíhlost adolescenta. Vybral ho dobře, ten oblek budil směs úcty i zranitelnosti, kterou hodlala využít. (...)