Popis knihy

Pojednání o životě a díle proslulého židovského učence, žijícího ve 2.století, jemuž je připisováno autorství Zoharu, základního kabalistického spisu, jenž byl ve 13.stol. redigován španělským mystikem Moše de Leon a obsahuje mystické výklady biblických textů. OBSAH: * ÚSVITKABALY * MA'ASEBEREŠITAMA'ASEMERKAVA * TEXTSEFERJECIRA * SEFARDAAŠKENAZ * PORÝNŠTÍCHASIDIM * ŠPANĚLŠTÍKABALISTÉ * AVRAHAMABULAFIA * EXTATICKÁKABALA * ZOHAR / ŽIDOVSKÁTEOSOFIE * EN SOFASEFIROT * ŠÍŘENÍKABALY MIMOŠPANĚLSKO * KŘESŤANSKÁ KABALA A JEJÍ VLIV * ODLURIANISMUK CHASIDISMU * CHASIDISMUS * Slovníčekhebrejskýchtermínů Kabala je magické slovo: nikoho nenechává lhostejným. Jednomu připomene spiknutí, osnované proti Faedře, druhému nějakou spiritistickou techniku, a jinému se objeví před očima tajemný opar podivného učení. Podle jedné etymologie vznikla v Indii, další ji spojuje s pozůstatky kultu Kybely, jeden slovník dokonce řadí mezi její stoupence novoplatonika Filóna a peripatetika Avicennu! Pravda je mnohem prostší. V hebrejštině slovo kabala, odvozené ze slovního kořene KBL (přijmout), přibližně znamená tradice. V nejširším smyslu znamená kabala ústní Zákon, který Mojžíš obdržel (kibel) na hoře Sinaj zároveň s psaným Zákonem (Tóra); je to duchovní odkaz, obdržený bez zprostředkování textu, z úst do ucha. Právě proto, že je ústní, lpí na kabale neurčitost, která ji ponechává neustále otevřenou vůči přítomnosti. Kolem 5. století po Kristu ji kodifikuje Talmud, a zdá se tedy, že je uzavřená; ale není tomu tak. Osobně obdržená, osobně prožitá a osobně odevzdaná tradice se šíří zároveň se studiem Talmudu - a je s ním v úzkém vztahu. Právě hnutí poznání a zbožnosti bylo od 12. století dáváno jméno kabala: soubor učení a způsobu života, studovaný a praktikovaný nejmystičtějšími z Židů. Pravověrnost kabaly, tolikrát potvrzená, byla zpochybněná judaistikou minulého století. Historik Heinrich Graetz obviňuje kabalu z toho, že je založená na omylu a že je v rozporu s duchem Zákona; pro Salomona Reinacha je jedním z nejhorších omylů lidského ducha; podle Theodora Reinacha se jako pomalý jed plazí do žil judaismu, aby jej celý nakazila. Můžeme, při tolika příkladech nepochopení ze strany významných badatelů, mít za zlé méně uznávaným autorům jejich stranickost a nevědomost? Můžeme vyčítat šarlatánům a okultistům, že používali jazyk kabaly jako záruku (zástěrku) svých omylů? Tento jed judaismu, hromada pověr, kvas bezbožnosti se přesto po staletí těšil uznání mistrů. Zohar je součástí duchovního dědictví judaismu stejně jako Talmud; mnozí slavní a uznávaní rabínští autoři, jako Nachmanides [Moses ben Nachman / Ramban, 1194-1270], a Josef Karo [Caro, 1448-1575] byli zároveň kabalisty i talmudisty. Racionalisté 19. století kabalu odsoudili, aniž by se ji odvážili zkoumat. Samotná jejich metoda je nemohla dovést k ničemu jinému, než k neporozumění. Učenci s vědeckými ambicemi se zajímali pouze o vnější smysl obřadů a učení; jejich snaha o objektivitu z principu eliminovala individuální prvek a přetvářela prožité v historii, zatímco pro kabalistu je podstatou osobní prožitek poznání Boha, cognitio Dei experimentalis. Kritická metoda dospěla jen k oděvu, někdy k tělu, ale příliš zřídka až k samotné duši tohoto prožitku. A především se vášnivě zabývala jen těmi problémy, které dokázala vyřešit, i když to byly fiktivní problémy, které v ničem nemohly změnit duchovní záměr tradice. Autor