Popis knihy

 Ve vzpomínkovém pásmu nezbývá mi než omezit se na vytčení několika základních rysů tohoto básnického svazku. Na rozdíl od prozaických, částečně i dramatických textů, překládaných (zejména před válkou) na zakázku, básnické texty si Erik Saudek vybíral podle svého vkusu a jemnocitu, lze-li tak říci podle svého souznění buď s jednotlivými básníky, nebo s celými básnickými obdobími. Pětatřicet Shakespearových Sonetů, překládaných v rozmezí nějakých třiatřiceti let, patří k torzu neuskutečněného plánu shakespearských překladů. Rovněž torzem zůstaly překlady barokních básníků anglických, francouzských, španělských, k nimž měly ještě přistoupit ukázky z barokní poezie italské a nizozemské. Poměrně ucelený výbor z německého baroka, který byl součástí zamýšlené velké antologie, vydal za války psedonymně pod názvem Růže ran a s úvodem Vojtěcha Jiráta. Shakespearským sonetům se barokní básně (a to nejen ty pocházející od anglických metafyziků) blíží svou dialektikou, rétorikou, metaforikou, konceptuální subtilností. Znovuobjevení básnického baroka, připravené vědeckými edicemi Griersonovými a Cysarzovými, souviselo bezpochyby s nástupem (i dozníváním) expresionismu; jejich filozofická příbuznost i formální podobnost Erika Saudka záhy zaujala a podnítila k překladům, do nichž vložil nejen důmysl, vynalézavost, jiskřivost, ale také rozháranost, drásavost, zjitřenost venkoncem moderní. Jako viděl kdysi spásné východisko z krize kultury u Goetha, tak je nyní nacházel u básníků 17. století, především u Johna Donna. Těsně před válkou a za války pak k tomu přistoupilo poznání, že v žalobách, výkřicích i ortelech barokní poezie německé tkví nesmírná naděje, posila, útěcha v zoufalství. V tom se věru nezklamal. V doslovu k poválečné reedici Růží ran vydal František Hrubín svědectví o tom, s jakým spontánním čtenářským ohlasem se tyto protiválečné a protityranské jinotaje setkaly. Nápadně málo (vzhledem k tradičním zálibám našich překladatelů) překládal Erik Saudek romantickou poezii, snad proto, že byl od mládí proniknut goethovstvím i s jeho překonáním romantismu. Pouhá tři jména romantiků (Blake, Shelley, Hölderlin) stojí proti třem desítkám barokních tvůrců. A z těch tří jediný William Blake mu skutečně přirostl k srdci. Svědčí o tom zmínka v dopise Fischerovi z Polničky 27. 7. 1928, v němž mu pro maličkou Evu posílá překlad Infant Joy. Překládám ostatně stále ,Songs of Innocence and S(ongs) of Experience' a mrzí mne, že tatínek tomu (i. e. Blakeovi) nemůže nějak přijít na chuť. Co Vy si o tom myslíte? Naproti tomu celkem cizí mu zůstal Shelley, teprve v politicky zjitřené atmosféře r. 1938 přistoupil k překladu Ódy západnímu větru. Ale ještě následujícího roku (17. 1. 1939) píše Jirátovi o Shelleyho dramatu Cenci: To ti je úplná netalentovaná nabubřelina, úplná rakouská ,renaissance!' A jak nudné je to! To by mě zajímalo, co na tom zajímalo Fischera a co to ubohé obecenstvo, kterému se to na Vinohradech servírovalo l. p. 1922! Do linie veršovaných taškařic shakespearských komedií zapadají dvě přeložené ukázky Morgensternových nonsensů. Ostatek (Rilke, Claudius) jsou pouhé zlomky, odštěpky celků, k jejichž zdolání se Erik Saudek nedostal. Pouhý okus zanechal také z líbezného Mörika, jehož klamně zdánlivá prostota cítění i jednoduchost faktury ho nepřestávala okouzlovat. Škoda, věčná škoda, že od nedokončeného díla odešel překladatel, který uměl rozehrát básnickou řeč do síly, ohnivosti, zvučnosti, sytosti, záře, nádhery přímo omamné.