Popis knihy

Kniha je věnována tématu, které se zatím nestalo předmětem nijak horlivé pozornosti české historiografie. Zabývá se totiž činností zákonodárného sboru v komunistickém Československu, a to v časové fázi vymezené tzv. liberalizačním obdobím poloviny šedesátých let a na ně navazujícím pokusem o reformu sovětského byrokratického socialismu v roce 1968. Tzv. „socialistická ústava“ z roku 1960 vrátila Národnímu shromáždění aspoň formálně statut nejvyššího orgánu státní moci a právě v jeho čtvrtém volebním období (začalo v červnu 1964 a mělo trvat čtyři roky) došlo spolu proměnami politické scény i společenské atmosféry k posunům, naznačujícím, že i komunistický parlament může za určitých podmínek usilovat o obnovu svěřených ústavních pravomocí a tomu odpovídající postavení v systému politicko-mocenského monopolu komunistické strany. Právě tento vývoj Národního shromáždění od jeho bezbřehé pasivity, jak se znovu projevila ještě v prvních dvou měsících roku 1968, až po přeměnu v sebevědomé těleso, které si dokonce „dovolilo“ odvolat ministra vnitra, autor představuje. Zvláště si všímá některých uzlových momentů, jako byly Šejnova aféra, celonárodní úsilí o rezignaci ještě nedávno všemocného prezidenta Novotného, volba Ludvíka Svobody prezidentem, či nástup Josefa Smrkovského do čela parlamentu. Práce je doplněna dokumentárními fotografiemi, přehledy, tabulkami a 17 biografickými medailony vedoucích postav parlamentního sboru v období do dubna 1968. Autor připravuje navazující svazek mapující osudy Národního shromáždění do srpnové okupace a jeho metamorfózu do Federálního shromáždění.