Hľadanie: Miroslav Grepl - Jak dál v syntaxi CZ

Slovo antibiotikum s námi žije od roku 1943 a pro mnoho lidí se stalo synonymem léku. Díky tomu, že je masově začal používat i průmysl produkce masa, stala se už takřka součástí potravního jídelníčku. Z antibiotik se pro mnoho lékařů stalo léčivo první volby, dostávali jsme je od dětství a mnoho lidí je dodnes užívá několikrát ročně. Tato kniha už ovšem reaguje na skutečnost, že jste z nějakého důvodu podstoupili léčbu syntetickými antibiotiky. Není prevencí nebo alternativou, anebo jakoukoli jinou variantou této terapie. Jejím hlavním cílem je přiblížit způsoby, kterými je možné eliminovat negativní dopad menší či větší války, která proběhla (případně probíhá) ve vašem těle. Kterými je do velké míry možné napravit to, co ve vás způsobila léčba syntetickými antibiotiky - ať už se jedná o dětský nebo dospělý organismus - zejména s ohledem na - obnovení střevní mikroflóry, nazývané někdy střevní flóra, střevní mikrobiom nebo mikrobiota - detoxikaci organismu - jeho celkovou revitalizaci Nerozlišujeme přitom, jestli se jedná o syntetická nebo polosyntetická antibiotika, která se průmyslově vyrábějí chemickou syntézou nebo polosynteticky, což v tomto případě znamená, že přírodní látky jsou po získání z mikroorganismů chemicky přeměněny.

Jameson s Emily se snaží o svého prvního potomka. Tedy, Emily se snaží. Jameson je jako obvykle v pracovním stresu, což nakonec dožene Emily k tomu, že Jamesona unese do thajského wellness resortu, kde by si oba měli odpočinout a zbavit se napětí ve vztahu. Jak je ovšem u Jamesona pravidlem, nic se neobejde bez humorných a přehnaně dramatických výlevů. Tristan se chystá na převzetí Claiřina podniku, snaží se ze svých adoptivních synů vychovat schopné mladé muže, s Claire očekávají první dítě a do toho všeho připravují svatbu, která bude tak velkolepá, jak se jen na Milesovi sluší. Doufejme, že vše proběhne hladce… pokud někdo ohlídá Pochcánka. Elliot a Kate měli za to, že už všechny překážky ve vztahu překonali. Od Elliotových pochyb o pravé lásce po Kateinu sestru podvodnici, ti dva si už vytrpěli dost. Osud jim však připravil ještě jednu velkou zkoušku, ale zdá se, že řešení je blíž, než by se zdálo. Sledovat zpovzdálí Christophera, jak se snaží sžít s venkovem, je Haydenina nejoblíbenější volnočasová aktivita. Spolu s Eddiem se smějí Chrisovým pokusům navázat kontakt se sousedy, ulovit vlka, který údajně terorizuje okolí, ale nikdo ho neviděl, či pořídit nejplodnější býky, které trh nabízí. Eddie však pomalu dospívá a jeho budoucnost leží právě v rukou jeho adoptivních rodičů. Vyšlo v překladu Michaely Vavrušové.

V pořadí už třetí knížka naší nejpopulárnější zpěvačky Lucie Bílé Posílám to dál zachycuje časový úsek zhruba posledních 15 let jejího osobního a tvůrčího života. Jsou v ní nejen postavy zajímavých lidí, s nimiž se setkala nebo spolupracovala, ale také její osobitý pohled na svět, na mezilidské vztahy, výchovu syna, život a smrt milované maminky. Svým rázovitým způsobem odpovídá na otázky o roli, kterou v jejím životě hraje víra, o dobových poměrech a politicích, představuje charakteristiky svých partnerů a kolegů. Knížka Posílám to dál je poutavým čtením, z něhož se každý dozví o tom, jak smýšlí a čím žije dvacetinásobná slavice Lucie Bílá. Knihu Lucie Bílá napsala ve spolupráci s dlouholetým rodinným přítelem, uznávaným publicistou Jefmem Fištejnem.

Nový svazek Lusobrazilské knihovny nakladatelství Torst. Honák Soropita si vzal za ženu dívku z nevěstince, dobrodružný život pověsil na hřebík a stal se váženým hospodářem. Nečekaná návštěva starého přítele v něm však probudí pochybnosti nad ženinou věrností a počestností, žárlivost i starou touhu udělat pořádek po pistolnicku. Druhé, přepracované vydání překladu této neobvyklé milostné novely z brazilského Tanečního souboru Joa Guimarese Rosy navazuje na vydání novely Burití v nakladatelství Torst, jež se setkalo s mimořádným ohlasem. Knihu doplňuje obsáhlý Rosův rozhovor o jeho pojetí literatury a fundovaná studie překladatelky Vlasty Dufkové.

Autorizovaná kniha. Doplněné vydání. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenovat, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné.“ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vášáryová. A právě hvězda oceněná na Slovensku „herečkou století“ sdělila něco úžasného. „Dívám se na Mirka a říkám si: to je Jean Gabin!“ Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností „koncertovat“ jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autory začtěme do knihy, která je věnována sedmdesátinám Miroslava Donutila a vychází v doplněném vydání. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí více než 70 osobností a lidí.

Když v polovině devadesátých let vzniklo v Šemanovicích u Kokořína společenské mini centrum nostalgie, začal zde od roku 1997 natáčet Český rozhlas pořady s názvem Nostalgické muzeum zábavy. Dodnes se zde tyto veřejné nahrávky natáčejí jako Nostalgické muzeum Ondřeje Suchého. Skutečnost, že byl v roce 1998 mistr slova Miroslav Horníček ochoten přijet se k nám pobavit - jak říkal: "Přijel jsem pobejt" -, byla pro nás tehdy opravdu velká událost. Proto jsem se na tato dvě setkání před rozhlasovými mikrofony v sálku zaplněném do posledního místečka připravoval velmi důkladně. Přátelství, které mezi námi vzniklo (a na jehož konci mě Miroslav Horníček požádal, abych jej oslovoval křestním jménem), bylo pro jeho zhoršující se zdravotní stav krutě krátké… Bylo mi velkou ctí. Setkání s Miroslavem Horníčkem se stala jedním z mých velkých životních zážitků! Ondřej Suchý

Tvořivost není rovná přímka s jasnym začátkem i koncem, ale spíše smyčka, která nás pokaždé, když něco dokončíme, vrací na start. Kdo nezažil muka hodin nad prázdnym listem papíru, kurzorem tepajícím na monitoru, nástroji rozloženymi na pracovní ploše, pocity vyhoření, zmaru a prázdnoty, ten nepochopí. Nás ostatní přichází zachránit legendární superhrdina kreativity Austin Kleon. Jeho seznam deseti osvědčenych pravidel a postupů, jak se pohnout z místa, bude vaším povzbuzením pro chvíle, kdy si myslíte, že nápady a energie definitivně došly. Ve svych předchozích bestsellerech Kraď jako umělec a Ukaž, co děláš! dal Austin Kleon čtenářům klíč k odemknutí jejich kreativity a ukázal jim, jak se stát známymi. Teď nabízí svou dosud nejvíce inspirující práci: desítku prostych, ale důvtipnych pravidel, díky kterym zůstanete kreativní, soustředění a upřímní sami k sobě už na cely život. Nebojte se, nastartujte a JEĎTE DÁL! 1. KAŽDÝ DEN JE DEN SVIŠTĚ 2. VYBUDUJTE SI POSVÁTNÉ MÍSTO 3. ZAPOMEŇTE NA PODSTATNÉ JMÉNO, DĚLEJTE SLOVESO 4. VYTVÁŘEJTE DARY 5. OBYČEJNÉ + VÍCE POZORNOSTI = VÝJIMEČNÉ 6. POBIJTE UMĚLECKÉ NETVORY 7. JE DOVOLENO MĚNIT NÁZOR 8. KDYŽ VÁS PŘEPADNOU POCHYBNOSTI, UKLIĎTE SI 9. DÉMONI NESMÁŠEJÍ ČERSTVÝ VZDUCH 10. ZAHRADNIČTE

Nový svazek edice Fototorst. Miroslav Tichý (* 1926) se po studiích na pražské Akademii obrátil k životu v ústraní v rodném Kyjově. Koncem padesátých let opustil malbu a proměnil se v osobitou diogenovskou figuru. Od konce šedesátých letech začal vlastnor

Novinka z oblasti umenovednej literatúry: monografia o živote a tvorbe slovenského grafika, maliara a knižného ilustrátora Miroslava Knapa. Popredného predstaviteľa strednej generácie súčasných slovenských výtvarných umelcov, účastníka početných medzinárodných výtvarných sympózií, workshopow, nositeľa významných ocenení doma i v zahraničí (Prix Taylor, Paris 1998, 1.miesto - návrh na plagát Francúzsky inštitút v Bratislave, 2000, Hlavná cena na IV. Ex libris International Competition in Krakow, Poľsko 2001, 1. cena medzinárodnej odbornej poroty na Medzinárodnej súťažnej výstave Perla Adrie, Taliansko, Medaila Franza Kafku za umenie, Praha, Cena Európskej únie umenia za výtvarnú činnosť, Praha 2009, Česká republika, WORLD PRIZE of Salvador Dalí, Praha - Espana, Alliance Salvador Dalí International 2010, Španielsko, San Crispino – Zvláštna cena poroty, Porto Sant’ Elpidio, Taliansko 2011 a i.). Mgr. art Miroslav Knap (1973) sa venuje voľnej maľbe a grafike, ex librisu, knižnej ilustrácii a úžitkovej grafike. V rokoch 1988 - 1991 študoval na Strednej umelecko - priemyselnej škole v Kremnici, v rokoch 1991 - 1997 na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave (odbor voľnej grafiky a knižnej ilustrácie, prof. D. Kállay). V rámci diplomovej práce vytvoril sériu ilustrácií k renesančnému románu Francoise Rabelaisa: Gargantua a Pantagruel, ktorého ideová náplň, sarkazmus, všadeprítomná groteska a nadsádzka, poskytli nevyčerpateľný zdroj informácií pre vývin jeho tvorby, v rámci ktorej využíva vo svojich dielach fantazijno - surreálnu symboliku. Vypracoval si vlastný umelecký jazyk poučený odkazom minulosti (H. Bosch), modifikáciami podnetov moderného umenia, vrátane magického realizmu a surrealizmu. To ho zaraďuje medzi tzv. fantazijných realistov v slovenskom výtvarnom umení. Monografia o živote a tvorbe Miroslava Knapa prináša prienik do hĺbok fantázie umelca, ktorý patrí k osobitým zjavom súčasného slovenského výtvarného umenia. Dôraz kladie na fakt, že hodnota umenia pramení zo snov, predstáv a túžob, ktoré stelesňujú podstatu ľudského života a sveta pretaveného cez naše vnútro. Kniha pozostáva z hlavného textu, biografie umelca, faktografických údajov, citácií textov viacerých odborníkov a kritikov sledujúcich umelcovu tvorbu a bohatej obrazovej prílohy. Jej grafická podoba a polygrafické spracovanie je realizované na vysokej úrovni. Spracovaná je v anglickej jazykovej mutácii. Možno predpokladať, že sa stane dôležitým príspevkom do oblasti výskumu súčasného slovenského výtvarného umenia a jeho prezentácie doma a v zahraničí.

"Žít!" Tak symbolické a obsažné je krédo Karla Gotta, které bezpochyby svým životem i dílem sám velice bohatě naplnil. Když se objeví zpráva, že před půlnocí 1. října 2019 odešel, bylo těžké uvěřit. Karel život i svou práci miloval a národ zase miloval jeho a miluje nadále, lidé ho dokonce podle jeho příjmení až zbožšťovali, "svého Káju" považovali tak trochu až za nesmrtelného, za někoho, kdo tady s námi bude věčně. Ale on byl "pouze" zpěvákem s geniálním tenorem, jaký tady nebude nejméně jedno století, jak se vyjádřil skladatel mnoha hitů Karel Svoboda, ale také dobrým člověkem, jakýmsi obyčejným bohem chodícím - jako my - po Zemi. Gott se stal ikonou i živou legendou, představuje české rodinné stříbro, pojem a instituci, je prostě ojedinělým a fenomenálním zpěvákem, velikým kumštýřem, který s námi žije dál… Obrazem velikosti umělce globálního významu je skutečnost, jak reprezentuje Českou republiku, vždyť jeho jméno znají nejen v Německu, kde jako "zlatý hlas z Prahy" nazpíval víc desek a byl tam možná populárnější než u nás, ale i v Rakousku, Švýcarsku, Polsku, na Slovensku samozřejmě. Prosluje i v Americe, prosadí se na evropských a mimoevropských festivalech, ostatně si svým uměním vyslouží velice lichotivou přezdívku "Sinatra Východu". Odkaz Karla Gotta, který stojí na scéně neuvěřitelných šedesát let a nazpívá kolem tisíce písní a vydá přes tři sta desek, není pouze umělecký, ale rovněž velice lidský. On sám je člověkem laskavým, pokorným, empatickým a skromným. Nad nikoho se nepovyšuje, rád se setkává s fanynkami a fanoušky, dlouze s nimi rozpráví. I v tomto nazírání je umělcem ojedinělým. Základ Karlových hodnot nacházíme v dětství, jak sám potvrzuje. "Důležitý okamžik pro mě je mé narození. Tam to všechno vzniklo. Za ten den bych chtěl poděkovat svým prvním producentům, rodičům. Pak už ta dráha spočívala v inspiracích světa kolem. Přitom jsem chtěl být původně mašinfírou a vézt parní lokomotivu, pak jsem chtěl být malířem." Autoři knihy, která vznikala od roku 2016, vidí Karla Gotta také jako muže velice interesantního, opravdového gentlemana, člověka pracovitého a zásadového a veskrze slušného. Představují ho zejména prostřednictvím vzpomínek a zážitků jeho přátel, kolegů a spolupracovníků, mezi nimiž nechybí zásadní muži jeho kariéry: Karel Svoboda, Felix Slováček a Ladislav Štaidl, ale třeba také uznávaný producent Karel Vágner, který Gottovu cestu zná velice dobře. Čtenářky a fanynky, mužskou populaci nevyjímaje, se v knize setkají "sami se sebou", s lidmi obyčejnými, pro které Gott jako jejich zpěvák zpíval zejména. Karel pro ně nebyl jenom interpretem s úžasným tenorem, ale také člověkem, jehož písně milovali a jehož si velice vážili, a také v něm spatřovali jasné světlo ve svém běžném bytí. Mějme na paměti, že odešel gentleman života a šlechtic hudby, který až do poslední chvíle rozdával svými písněmi radost, lásku a porozumění. Kniha chce být jen malou poctou tomuto lidskému i uměleckému velikánovi.

V České republice si každý rok vezme život přes 1 200 lidí. Podle statistik jsou to častěji muži, nejohroženější generací je ta střední, a zvláště alarmující je skutečnost, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku 15–24 let. Za strohými statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy, nezodpovězené otázky a bolest pozůstalých. Otázka „proč“ patří k nejnaléhavějším. Na stránkách publicistického sešitu Sebevražda… a jak dál?! přinášíme několik pohledů na to PROČ očima několika odborníků a prostřednictvím vzpomínek a výpovědí pozůstalých. „Nemůžete vypnout život, musíte jít dál,“ říká jedna z nich. Ať je vám tato knížka průvodcem, se kterým to půjde aspoň trochu snáze. Ambasadorkou tohoto vydání je herečka Eliška Křenková, jejíž osobní příběh sešit uvádí. O specifikách vyrovnávání se s úmrtím po sebevraždě u mužů mluví Martin Jára z Ligy otevřených mužů, o truchlení dětí pak Sylvie Stretti z neziskové organizace Vigvam. Najdete zde také rozhovor s Martinem Peškem z poradny Luctus, dětským psychiatrem Jiřím Koutkem, psychoterapeutkou Olgou Havránkovou či religionistou Pavlem Hoškem a teologem Liborem Ovečkou. Přiblížíme i okolnosti vzniku památníku obětem sebevražd od Krištofa Kintery. A také několik výpovědí pozůstalých i těch, kteří se o sebevraždu neúspěšně pokusili.

Šesť modlitieb Abd-ru-shina.

Jaká jsou ohrožení, kterým dnes čelí demokracie v Česku, Evropě a ve světě? Odpovědi na tuto otázku hledá tým předních českých odborníků. Při zkoumání projevů krize demokracie se soustředí nejen na Českou republiku, ale i na další státy, jež v posledních desetiletích prošly obdobným vývojem. Jak si dnes stojí Polsko, Maďarsko nebo Tunisko? Unikátní srovnání přináší svěží rozbor demokratických principů – a nabízí výhled do blízké i vzdálenější budoucnosti.

Jaká jsou ohrožení, kterým dnes čelí demokracie v Česku, Evropě a ve světě? Odpovědi na tuto otázku hledá tým předních českých odborníků. Při zkoumání projevů krize demokracie se soustředí nejen na Českou republiku, ale i na další státy, jež v posledních desetiletích prošly obdobným vývojem. Jak si dnes stojí Polsko, Maďarsko nebo Tunisko? Unikátní srovnání přináší svěží rozbor demokratických principů – a nabízí výhled do blízké i vzdálenější budoucnosti.

Tato kniha je směřována k nalezení směru a k dosažení osobních cílů, protože člověk má v sobě několik miliard nervových buněk a tyto buňky se chovají jako stádo ovcí. Potřebuji vás, jako pastýře, který jim udá směr. Toto stádo lze do určité míry ovládat skrz myšlení a podvědomých návyků. Lidstvo slábne nedostatkem pohybu a nuda tlačí mladé lidi do fantazijních, virtuálních a často drogami podmíněných dobrodružství. Rodiče jsou pro děti vzorem, a proto, když se budou aktivně pohybovat před zraky svých potomků, dítě se je bude snažit vždy napodobit.

Děláte marketing a ještě jste nečetli tuhle knížku? Tak ji rychle otevřete! Téměř dvacítka ostřílených praktiků v čele s vedoucím katedry marketingu VŠE na ní pracovala bezmála jeden rok. Formou příběhů se dozvíte, jak správně používat všechny nástroje marketingové komunikace, od reklamy přes e-mailing, podporu prodeje, sponzoring, eventy, PR, sociální média až po osobní prodej a veletrhy. A k tomu jsme přidali ještě kapitolu o spolupráci mezi klientem a agenturou. Jak může kavárník Karel využít sociální média? Jak Pavlíně, která má e-shop s oblečením, poslouží e-mailing? A jak pomůže reklama Filipovi, který organizuje koncerty kapel a zpěváků? Přejeme vám příjemné čtení!

Tématem nové monografie Miroslav Pich-Tůma. Příběh opravdového komunisty je postava jedné ze symbolických postav období upevňování moci KSČ v Československu. Miroslav Pich-Tůma, narozen roku 1919 ve Východních Čechách, se před začátkem nacistické okupace zapojil do levicového hnutí. V roce 1940 emigroval do SSSR, kde pak prožil dramatickou dobu počátku války německo-sovětské války. I v SSSR se účastnil výhradně odboje organizovaného komunisty. Po absolvování sovětských vojensko-politických kurzů komunistické internacionály byl v říjnu 1944 vysazen jako komisař sovětského organizátorského výsadku Mistr Jan Hus na území protektorátu. Do konce války se účastnil partyzánského boje na Českomoravské vrchovině. Po válce se angažoval v partyzánském hnutí, krátce se účastnil politických akcí KSČ, ale zejména od roku 1946 vstoupil do zpravodajské struktury Zemského odboru bezpečnosti, plnící úkoly ve prospěch KSČ proti ostatním politickým stranám. Po reorganizacích se roku 1948 stal příslušníkem Státní bezpečnosti. Přes relativně krátkou dobu působení se nesmazatelně zapsal do dějin komunistického násilí v Československu. Jako přímý aktér se podílel na několika případech vražd, mimořádného mučení a zneužívání moci. Koncem roku 1949 byl dokonce pro přílišné násilí nucen Státní bezpečnost opustit. Po ročním nasazení na jiném bezpečnostním úseku se na počátku roku 1951 dostal do soukolí čistek v KSČ a jejich prodloužení do bezpečnostních struktur. V inscenovaném procesu s tzv. sabotéry v StB představoval typ vykonavatele rozkazů zrádců v KSČ. Po propuštění z vězení v roce 1957 pracoval jako horník. Díky vazbě a inscenovanému rozsudku na Pichovi ulpěla do jisté míry pověst oběti. I to napomohlo jeho faktické rehabilitaci jako významného účastníka protinacistického odboje. Navázal tehdy řadu nečekaných kontaktů mezi progresivními historiky. V roce 1968 se v rámci otevírání zločinů minulosti dostal znovu do vazby a se skupinou dalších příslušníků StB čelil znovu možnému postihu za zločiny minulosti. Jeho příběh se stal tehdy již známým. Proces se sedmi příslušníky StB se v mimořádných společensko-politických podmínkách doznívajícího Pražského jara stal možností pro zcela ojedinělou otevřenou diskusi historiků na téma násilí a zneužívání moci Státní bezpečností v době etablování komunistické moci v Československu i jistých snah o přenesení odpovědnosti za nežádoucí minulost na osoby vykonavatelů příslušníků Státní bezpečnosti. V době počínající normalizace pak již nebyl soudně postižen a žil pak až do roku 1990 v relativním klidu. Ovšem ani pro normalizační moc nebyl politicky přijatelný, nikdy nedosáhl toužebného znovupřijetí do komunistické strany a věnoval se nejvíce péči o partyzánské tradice. Na počátku devadesátých let se v době vlny zájmu o komunistickou minulost dostal do centra pozornosti. Média ani odborníci však tehdy neměli dostatek podrobných informací, což poznamenalo faktickou úroveň diskuse. Asi i z obav z nového trestně právního postihu se Miroslav Pich rozhodl na počátku roku 1995 odejít dobrovolně ze života. Osobnost Miroslava Picha je klíčem pro poznání mechanismu postupného ovládání situace v Československu po válce. Nová monografie poprvé a na základě řady dosud nevyužitých pramenů mapuje Pichův životopis, postavy dalších, již zapomenutých příslušníků a mimořádně nebezpečných tajných spolupracovníků StB z doby přebírání moci KSČ kolem roku 1948. Kromě toho monografie poprvé detailně a souhrnně popisuje zločiny Miroslava Picha. Dalším komplexem problémů je pak dlouholetá snaha obětí o dosažení spravedlnosti v dalších desetiletích až do devadesátých let, kdy po roce 1989 čelil mediální kampani a zájmu veřejnosti o zločiny minulosti. Monografie s pomocí řady opomíjených pramenů, množstvím literatury odkrývá neznámé aspekty jeho osobnosti, vývoj jeho interpretace minulosti, vztahy Miroslava Picha s historickou obcí, pomáhá lépe pochopit proces uchopení moci KSČ ve státě. Pomáhá i pochopit proces sebeidentifikace vykonavatele

Jamwal a Nisha se do sebe zamilují, zatímco čekají v Dillí na semaforu na zelenou. To je jeden z patnácti příběhů, které Jeffrey Archer shromáždil ze všech koutů světa, aby z nich následně vytvořil svoji šestou sbírku fascinujících povídek. • Z Německa pochází povídka Dobré oko vyprávějící o cenné olejomalbě, která zůstala ve stejné rodině více než dvě stě let, dokud.