Hľadanie: Akciová společnost a rozptýlené vlastnictví CZ

Slavný psychoanalytik Erik Erikson vyšel z Freudova pojetí dětského vývoje, ale obohatil ho o popis společenských vlivů a rozpracoval i vývojové fáze v dospělosti a stáří. Člověk má podle jeho teorie v každém věku určitý úkol, jehož splněním si osvojuje určitou hodnotu. Pozoruhodné je na knize Dětství a společnost spojení psychologie s kulturní antropologií. Na jeho základě se autor snaží ukázat, že kultura, v níž jedinec vyrůstá, má zásadní vliv na jeho osobnost. To dokládá na pozorování členů dvou indiánských kmenů, které vytvářejí odlišný typ jedince (spontánní Siouxové a mnohem sevřenější Jurokové). Vliv společenských podmínek ukazuje i na analýze Němce Hitlera a Rusa Gorkého. Autor se kromě popisu různých životních stadií zabývá i vývojem identity, včetně popisu nebezpečí její ztráty a důležitosti doby adolescence pro její rozvoj. Kniha, která byla napsána v roce 1950 a o 13 let později důkladně revidována, je Eriksonovou nejslavnější a nejzásadnější prací a její teorie jsou dodnes nedílnou součástí vývojové psychologie. Erik H. Erikson (1902–1994) byl německý a později americký psychoanalytik, zástupce ego psychologie. Proslul svou teorií psychosociálního vývoje, která rozšiřuje klasické psychoanalytické pojetí o vliv kultury a prodlužuje ho až do stáří. Známé jsou i jeho rozbory slavných osobností (Einstein, Gándhí, Ježíš apod.). Byl dvanáctým nejcitovanějším psychologem ve 20. století. V češtině vyšly také jeho knihy Životní cyklus rozšířený a dokončený (2015) a Mladý muž Luther (1996).

Kniha přibližuje českému čtenáři problematiku udržitelné dopravy z pohledu společenských věd. Významná část je věnována aktuálnímu tématu udržitelné dopravy ve městech. Publikace vysvětluje důležité pojmy a představuje hlavní trendy vývoje dopravy ve svět

Společnost v Čechách měla v letech 1830-1851 velmi rozdílný vývojový rytmus. Změna se v ní navíc odehrávala v době mezi dvěma evropskými revolucemi. Čechy byly též zemí, kde vedle sebe žili po dlouhá staletí Češi, Němci a Židé. Modernizace zde nenarážela jen na meze tradice, neboť se ubírala zároveň i cestou, na níž se vytvářel nacionalismus. Tento zcela nový společenský fenomén přispíval jak ke kulturní, společenské, politické a případně i hospodářské emancipaci, tak k vyostřování problému multietnicity v těchto i dalších sférách společenského života. V dobových společenských změnách sehrála významnou roli i česká národní elita, kterou autor chápe jako obezřetnou zejména proto, že se její příslušníci snažili při prosazování svých cílů klást velký důraz na to, aby se svým jednáním pokud možno vyhnuli vyostřeným konfliktům. Ne vždy se jim to však podařilo.

Publikace Objevujeme s dětmi kulturu a společnost poslouží jako užitečná příručka k výuce vzdělávací oblasti Dítě a společnost nejen v mateřských školách. Vedle potřebného metodického zázemí nabízí spoustu originálních námětů a zábavných aktivit, které jsou ověřeny praxí a garantovány editorským kolektivem z řad odborníků na předškolní výchovu a vzdělávání. I přes větší zaměření k jedné vzdělávací oblasti neztrácejí činnosti svůj integrovaný charakter a přispívají k celostnímu rozvoji dítěte.

V této knize se podíváme na islám a na to jaké jsou jeho dopady na svobodu člověka a na společnost. Zároveň porovnáme tyto dopady s naší současnou společností a přidáme místy i porovnání s ideální klasickou liberální společností. Základem tohoto pokusu o analýzu jsou spíše knihy akademického rázu. Tj. knihy z pera orientalistů, religionistů, historiků apod. Dostanou zde prostor zahraniční i čeští odborníci zabývající se společností islámu anebo i autoři s dlouhodobou životní zkušeností z islámských zemí. Kniha není souborem, jak se dnes říká hejtů. Nesnaží se ani příliš hodnotit, ale závěr by si měl udělat pokud možno každý čtenář sám. Vedle teorie stran fungování společnosti islámu se kniha zaměřuje i na konkrétní praxi života v islámských zemích a na život náboženských menšin.

Čtyři samostatné studie tvoří organický celek. Zachycují stereotypy chování a konstanty i změny stupnice hodnot soudobých vyznavačů hinduismu, islámu v Indii, křesťanství v Indii a buddhismu v jihovýchodní Asii. Autory studií jsou: Jan Bečka, Jaroslav Holman, Dagmar Marková a Stanislava Vavroušková.

Společnost spektáklu (1967) je nejzávažnější teoretickou prací francouzského situacionisty Guye Deborda (1931–1994). Tvořivě v ní navazuje na Hegela, Marxe a Lukácse, aby postihl strukturu, fungování a rozpory soudobé kapitalistické společnosti, a to zejména její západní formy. Kniha silně ovlivnila nejen společenskou a kulturní kritiku následujících desetiletí, ale i praktickou podobu protestů, které se snažily a snaží „uškodit spektakulární společnosti“. Její myšlenky našly v roce 1968 rozsáhlou odezvu mezi revoltujícím francouzským studentstvem. V češtině druhé, zcela přepracované vydání s rozšířeným poznámkovým aparátem.

Kniha přibližuje v širších historických, politických, kulturních a ekonomických souvislostech globální dějiny Eurasie od poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu po počátek jednadvacátého století. Od úsvitu středověku až do sklonku raného novověku byly rozsáhlé oblasti rozkládající se od Číny přes Střední Asii po Indii a Středomoří integrovány prostřednictvím orientální globalizace, která soustředila největší světový hospodářský a intelektuální potenciál. Evropské společnosti se nacházely na periférii této obrovské zóny tvořené množstvím obchodních a politických vazeb. Atlantická globalizace, jež se zrodila v osmnáctém století v prostoru mezi severozápadní Evropou a Severní Amerikou, byla podmíněna vznikem silného merkantilistického státu, vědeckého světonázoru a ideologie liberalismu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století atlantická globalizace definitivně zastínila orientální globalizaci a vyústila do západní hegemonie a moderní globální civilizace. Současná stagnace Západu a opětovný vzestup asijských mocností souvisí s krizí euroamerického racionalismu, scientismu a liberalismu, která může být překonána přehodnocením odkazu liberalismu a vytvořením ideologie postliberalismu.

Žurnalistika dnes čelí jedné z největších výzev ve své historii. Nové komunikační možnosti mění způsob šíření informací, do něhož se stále častěji zapojují lidé mimo redakce velkých mediálních domů. Profesionální novináři ztrácejí své postavení dominantního zprostředkovatele dění kolem nás a zároveň sílí tábor zastánců názoru, že novináři vůbec nejsou potřeba. Denis McQuail se v úvahách o žurnalistice vrací zpět do minulosti a upozorňuje na společenský a politický kontext jejího vývoje a její význam pro fungování demokracie. Proměna žurnalistiky tak podle něj souvisí s hlubší společenskou transformací, jejíž důsledky dnes nejsme schopni spolehlivě odhadnout. Kniha Žurnalistika a společnost představuje přehlednou syntézu základních pohledů na charakter a poslání žurnalistiky a nabízí teoretické základy pro její zkoumání a reflexi. Díky přístupnému stylu zpracování ji ocení nejen odborná veřejnost, akademičtí pracovníci, studenti komunikačních oborů (případně politologie a sociologie), ale také všichni zájemci o problematiku vývoje současných médií.Denis McQuail (1935) patří mezi nejvlivnější teoretiky médií. Jeho texty byly přeloženy do řady jazyků a vyšly po celém světě. K jeho nejznámějším publikacím patří například Television in Politics, několikrát doplňovaná Mass Communication Theory (v Česku vydaná například jako Úvod do teorie masové komunikace), Audience Analysis nebo z aktuálnějších pak právě Journalism and Society, v anglickém originále vydaná v roce 2013. Denis McQuail působil na několika významných univerzitních pracovištích, značnou část akademického života spojil s Amsterdamskou univerzitou (1977–1997), opakovaně zpracovával analýzy a doporučení pro regulační orgány v různých evropských zemích (Královská komise pro tisk, Euromedia Research Group atp.).

Populace raně novověkého města představuje v jistém smyslu reprezentativní vzorek dobové společnosti a její mentality. Uvnitř kulturně, sociálně, jazykově a konfesijně fragmentujícího se mikrosvěta se totiž odehrávala většina konfliktů a rozporů, ale i transferů a komunikací, které v mnohem větším měřítku probíhaly v kontextu celé dobové společnosti. S městským prostředím jsou v literatuře často spojovány pokrok a modernizace. V této knize se však urbánní společnost etabluje zcela odlišně — jako konzervativní, pasivní a v ideálním (tedy virtuálním) případě jako samoregulující entita reagující z donucení a neochotně na impulsy, které většinou přicházely zvenčí.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Peter Burke, emeritní profesor kulturní historie na univerzitě v Cambridgi, touto knihou navazuje na první díl svého souhrnného zamyšlení nad vztahem Společnosti a vědění a oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů "od Gutenberga po Google". Hranici mezi oběma částmi tvoří rok 1750 a osvícenská Encyklopedie. Éra probíraná v tomto svazku je charakterizována posilováním centrálních vlád a fenoménem moderního totalitarismu, rozmachem pozorovatelské a zaznamenávací techniky a též prostředků kontinentálního a mezikontinentálního transportu, sílící převahou přírodních věd a vznikem ohromných kolektivních projektů. To vše se do sféry vědění či poznání velmi zřetelně promítlo a přeneslo to tendence, jejichž historické pozadí často sahá daleko do minulosti, na novou kvalitativní úroveň, což vedlo k pokroku, ale také ke střetu protichůdných tendencí a k vědomostním ztrátám. Burke ve svém výkladu mimo jiné probírá kontrast specializace a demokratizace, nacionalismu a internacionalismu, vlastnických práv a obecné dostupnosti či užitečného vědění a čistého poznání. Podobně důležitý je kontrast centra a periferie, ať už je centrum obsazeno akademickou sférou, přírodními vědami, moderními metropolemi či evropským Západem.

Sociologická expedice do nitra vlastní země Události posledních měsíců mohly v mnoha lidech zesílit pocit, že realita předstihuje možnosti fikce. Podobné pocity však nemusí být dezorientující ani nejsou důvodem k rezignaci. Společenské otřesy totiž přinášejí také nové pohledy na to, co se nám dosud jevilo jako samozřejmé. Kniha Neznámá společnost od sociologa Pavla Pospěcha tyto perspektivy otevírá a ukazuje, jak je můžeme využít. Vychází ze sociologických průzkumů, historických studií i filozofie, především se však nebojí klást si zdánlivě banální otázky a hledat na ně odpovědi na nečekaných místech. Proč má tolik lidí vlastní bazén? Proč si pořád opakujeme vtipy o frontách na banány? Proč je pro nás tak důležité být přirození a sami sebou? V Neznámé společnosti se čtenář stane profesionálním cizincem ve vlastní zemi. Najednou se i skutečnosti, které doposud dávaly smysl a působily nesporně, začnou zdát podezřelé — a naopak, zdánlivé historické nahodilosti a anomálie náhle začínají dávat smysl.

Satiš Kumár objasňuje Západu východní moudrost. V zásadě říká, že péče o životní prostředí (půda), snaha o osobní harmonii (duše) a prosazování lidských hodnot (společnost) představují tři nezbytné morální pilíře naší doby. Kniha Půda, duše, společnost dokládá, že celostní přístup k životu vychází ze starobylé filozofie indických tradic hinduismu, buddhismu a džinismu, které pro nás oživili Mahátma Gándhí a Rabíndranáth Thákur. Jejich myšlenky následně přenesl na Západ E. F. Schumacher ve své knize Malé je milé. Abychom se zasadili o novou udržitelnou budoucnost, musíme provést reformu vzdělávání. Podstata této transformace by pak měla spočívat v tom, že opustíme starou základní trojici „čtení, psaní a počítání“ a budeme se soustředit na novou trojici „hlava, srdce a ruce“. Půda, duše, společnost je praktickým návodem na to, jak vytvořit prostor pro radikální a přitom laskavou proměnu našeho myšlení i způsobu života.

Kniha přináší úvod do sociologického pohledu na rodinu. V první části knihy (kapitoly 1 až 3) autor podává přehled o vývoji teoretického uvažování o rodině od jeho počátků v 19. století, přes stále inspirující velké teorie z poloviny minulého století až po nové, často převratné vidění rodiny a jejího otřeseného postavení na konci moderního věku. V druhé, rozsáhlejší části (kapitoly 4 až 9) přináší systematický přehled o stavu poznání takových jevů, jako jsou fungování rodiny v systému majetkové a sociální nerovnosti, mechanismy vzájemného výběru partnerů, změny v povaze rodičovství a dětství ve vyspělých společnostech, vliv všeobecné zaměstnanosti žen na rodinné chování obou partnerů a další.

Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.

Předmětem monografie je výklad o Rusku 18. století v politických a kulturně historických souvislostech. Důraz je položen na tradice, symboly a stereotypy. Rusko je popsáno jako geopolitický celek, navazující na moskevský caesaropapistický stát, ovšem s centrem v Sankt Petěrburgu. Jeho vybudování se stalo jedním z řady modernizačních, ale v běžném životě společnosti se jen málo projevujících kroků, jimiž se Rusko jako stát (impérium) přibližovalo vyspělejším zemím. Především v mocenském a vojenském smyslu. V návaznosti na tradici moskevského státu byl nejen za to odpovědný všemocný car. Jeho slovo bylo zákonem. I když ruské 18. století provázela sekularizace, víra, především ta, jež byla založená na křesťanské ortodoxii, tvořila pilíř každodennosti. Nikoli církev. Ta se stala institucí závislou na státu. Rozhodující ve všem byl car a jeho stát. Car se v lidovém stereotypu za vše a všechny modlil, nad vším bděl a obyvatele státu ochraňoval. Jen on prý nejlépe věděl, co je pro ně dobré. Pokud v daném okamžiku nebyl tento stav ideální, pak se tak mělo stát někdy v budoucnu. Zkrátka: Rusko spělo k lepším zítřkům. Alespoň ve vizích. Osmnácté století změnilo Rusko v pyramidální byrokratický stát, který naplňoval carova rozhodnutí a přání. Přetrvávaly tradice a stereotypy. Rusko však prošlo pozitivními změnami, např. ve vědě, umění a vzdělávání. Ještě více změn však připravovalo, aby v důsledku neochoty měnit zvyklosti zapadly. Život společnosti zůstával zkostnatělý. Rusko jako stát se sice modernizovalo, ale ve společnosti se výrazně rozevíraly sociální, ekonomické, právní i jiné nůžky mezi privilegovanými jednotlivci a širokými vrstvami. Mnohé z toho pramenilo z minulosti. Monografie se v neposlední řadě zamýšlí i nad tím, proč leccos přežilo do moderní doby.

Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí – od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé, jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě (například životní pojištění nebo předpisy požární ochrany).

Kniha se zabývá trávením volného času a v obecné rovině životním stylem obyvatel České a Slovenské republiky. Fenomén volného času zasazuje do širšího kontextu základních vývojových trendů a změn soudobé společnosti. Rovněž uvádí hlavní osy společenského vývoje v obou zemích od rozpadu společného státu. Jednotlivé kapitoly postupně sledují témata jako pracovní doba a volný čas, hodnoty (především napětí mezi prací a volným časem), domácí volnočasové činnosti i aktivity mimo domov, kontakty s příbuznými a přáteli, spolková činnost, sportování a navštěvování sportovních akcí, chození za kulturou, kulturní vkus, sledování médií. Neopomíjí ani nově vznikající způsoby trávení volného času (na počítači/internetu nebo v obchodních centrech). Studie si vždy kladou otázku, zda a jak se naše společnosti v jednotlivých sférách životního stylu liší. Česko-slovenský autorský kolektiv ukazuje, že mezi oběma zeměmi existují hlubší historické kořeny rozdílů, zejména rozdílná sídelní struktura a odlišně probíhající proces modernizace, a také to, že naše společnosti urazily od roku 1993 v mnohém divergentní dráhy. Přesto, alespoň pokud jde o volný čas a kulturní aktivity, jsme si stále velmi podobní, v případě nejmladší generace se dokonce kulturní vzorce dále sbližují. Kniha navazuje na tradici výstupů českých a slovenských sociologických výzkumů sociální struktury. Je vyústěním spolupráce slovenských a českých sociologů, na níž se podílela pracoviště Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, Sociologického ústavu SAV v Bratislavě, Sociologického ústavu AV ČR v Praze a Ostravské univerzity. Založena je zejména na vzájemně koordinovaných reprezentativních výzkumech trávení volného času a kulturní participace (uskutečněných v ČR 2011 a v SR 2016) i analýze dat pocházejících z mezinárodních komparativních projektů (EVS, EU-SILC, ESS, ISSP). Máme v súčasnosti vôbec čas na voľný čas? Prečo sa naháňame aj vo voľnom čase? Znamená viac moderných technológií viac voľného času? Je voľný čas pre Čechov a Slovákov dôležitejší než práca? Majú Česi lepšie možnosti kultúrneho vyžitia ako Slováci? Kto viac športuje či chodí častejšie na futbal? Sú pre nás vo voľnom čase dôležití priatelia? Čítame vôbec knihy v dobe internetu? Chodíme ešte na filmy do kina? Majú Česi a Slováci v obľube rovnaké typy televíznych programov? Konzumujeme kultúrnu všehochuť, alebo sú naše preferencie nejakým spôsobom vzájomne prepojené?